Flynndovo deníček
|
18.4.2013 Ahojky všichni, kdo jste mi drželi palce, pěsti, prostě všechno :) |
|
|
2.4.2013 Haf, Jak už všichni víte, jmenuju se Flynnda a bydlím s „bráchou“ Ronym u paničky Petry. Tak to má asi spousta psích kamarádů, protože panička říká, že jeden labrador je málo . Po mamince Kačce, ale podle fotek i po taťkovi Micahovi jsem zdědil „klokaní nemoc“ - tj. jak říká panička, místo nožiček mám asi pružiny a neustále skáču do výšky. Mě to baví a ona mi to zakazuje, že prý si ublížím. Brácha to taky dělá, ale jen předníma. To já se vymrštím všema čtyřma až paničce k hlavě :D . No a protože jsem si nedal říct a pořád skákal, tak jsem si zadělal na problém . Začátkem ledna jsem si zase jednou lítal a skákal po zahradě, klouzal se po ledě a po jednom skáknutí a sklouznutí mě fakt dost zabolela nožička. Radši jsem jí nechal skrčenou a došel jsem za paničkou po třech. Ona se tedy na mě dívala dost zděšeně, tak jsem jí chtěl udělat radost a stoupnout si normálně, ale nešlo to . Jeli jsme hned za panem doktorem. Nožičku mi všelijak kroutil, natahoval, mačkal a říkal, že jsem si to jen pohmoždil, že je to OK. Minimálně 3 týdny klidový režim – fuj, to mám jako já ležet? A tak jsem přišel o výstavu v Brně. Tedy já tam byl, ale jen jako divák v boudě. A přitom tam byla i máma s Adélkou, to jsme si mohli zablbnout. Říkal jsem si, že to tedy ty tři týdny vydržím a pak si dám s tím skákáním nějakou dobu pokoj. Jenže na kontrole se jim to nezdálo úplně v pořádku, prý je to na chůzi ještě trošku vidět, tak ještě klidový režim protáhli. Zbláznili se? Pomooooc! Mě to opravdu nebaví. Na protest jsem zničil paničce půlku pokoje (roztrhané věci se nepočítají, ale povedlo se mi chytit lino pěkně za roh a táhnout přes pokoj a nakonec jsem z něj udělal kousíčky – panička povídala, že má z lina puzzle). Další kontrola – no sláva, pomaloučku můžeme zase začít chodit na procházky. A tak jsme pomaloučku zatěžovali, tedy já bych to vzal rychleji, ale panička mi to nedovolila. Až to jednoho dne přišlo. Pustila mě bez vodítka! Udělal jsem si rychle několik koleček, a když se nedívala, tak jsem si i skáknul, ale pst! Všechno to vypadalo dost dobře a já se těšil na další lumpárny. I brácha byl spokojený, že chodíme ven zase oba. Ale jak říká panička, neraduj se předčasně, či neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Jednou ráno při venčení jsem se asi špatně postavil, nebo otočil, prostě nevím, ale nožička mě zase začala moc bolet. Proč? Já už to nechci, já chci běhat a hrát si. Panička se domlouvala s babi, že prý mě vezmou raději k odborníkovi – ortopedovi. Po konzultaci nás objednali a my se vydali na cestu. Pan doktor byl moc příjemný. Tedy do té doby, než mi začal zkoumat nožičku. On se na rozdíl od předchozího pana doktora tak moc klidně netvářil, až jsem se začal bát i já. Když mi nožku úplně narovnal, tak to jsem už chtěl odejít. Copak neví, že to bolí? Ale dostal jsem za odměnu dobroty, tak jsem mu to odpustil. Potom dlouho něco paničce vysvětloval, dostali jsme léky na bolest, mám zase absolutní klidový režim. Prý jsem si udělal něco s křížovým vazem. Přetržené to není, ale jestli je to jen natažené nebo jsem si tam něco trošku přetrhnul, to se teprve uvidí. A tak zase kliduju, protože mám ještě šanci, že se to zklidní (tedy pokud to bylo jen natažené). Jinak bych musel na operaci, aby se na ten vaz podívali. Tak mi držte tlapky – prosím. Já vám za čas zase napíšu, jak to všechno dopadlo. Jo, abych nezapomněl – na výstavy nějaký čas ještě nepojedu. Panička nám staví nový pokoj ( šetří korunky), já musím dořešit ten křížový vaz (já tedy nevím, co to je, ale panička to říká) a taky musím ještě vyrůst (ale už jsem větší než mamka), a až mi dovolí chodit, tak musím nejdřív plaváním získat nějaké svaly (ležením jich moc nezískám ). No a tak mě napadá – nemáte kamarádi doma teplý bazén nebo velikou vanu? Já bych přijel |
"Klokaní nemoc"
|
